Jak se kupuje československý vlčák : 0)


První zmínku o křížencích vlka a psa jsem zaregistrovala v počátcích 80-tých let. Jednalo se o vlčici Lejdy a její potomky chované v nedalekých Libějovicích a Volarech. Jak jsem již psala. V době, kdy jsem přišla o svou vlčici Canis, jsem se dala znova do pátrání.
V jednom z časopisů Pes přítel člověka jsem našla inzerát, kde někdo nabízel štěňata z pokusného křížení vlka a psa. Na adresu, která byla v inzerátu uvedena, jsem napsala a odpověď přišla zanedlouho od pana Dědáka ze Zlína. Vlastnil fenu ČSV Astru, jednu z několika chovných fen chovaných v té době civilisty – kynology v Čechách. Fena snad tehdy nezabřezla a pan Dědák si mě zapsal do svého pořadníku. Musela jsem čekat……Psal se rok 1985…Vyměnili jsme si několik dopisů a já stále čekala, jelikož jsem nic jiného neobjevila. V posledním dopise, který jsem od pana Dědáka dostala, mě upozornil, na tříměsíční fenku ČSV, která zůstala neodebrána u chovatele v Praze a byla umístěna spolu se svým bratrem u pana Hartla. Na nic jsem nečekala a poslala panu Hartlovi dopis. V poměrně krátké době přišla odpověď se základními informacemi o štěněti a jeho ceně. Můj první československý vlčák stál 1 000,- Kč. :0).
Asta z Tondova 1990Asta z Tondova s fenkami vrhu B z Molu Cs, Petra a já 1992

 Začínaly prázdniny, já měla po maturitě a tak jsem nasedla do vlaku a jela i se svým přítelem Romanem pro fenku do Prahy. Letos tomu bylo 20 let (r.2006), ale jako dnes si pamatuji, jak jsme vystoupili na Smíchově a dali se do hledání Plzeňské ulice. Nebyla daleko….zaradovala jsem se, jak to vše krááásně jde. Coby holka z malého města jsem neměla povědomí, jak může být Plzeňská ulice dlouhá! Statečně jsme šlapali od Smíchova do Řep, kde pan Hartl prakticky na úplném konci Plzeňské bydlel a stále bydlí! Vyčerpáni horkem a kilometry jsme zazvonili na zvonek domu. Nikdo nebyl doma a tak jsme si lehce zdeptáni sedli na chodník a čekali. Čas běžel, pravdu už nevím, jak dlouho jsme čekali, než jsme uviděli přicházet nějakou paní. Byla to paní Hartlová. Sláva! Vzala nás dovnitř, nechala nás umýt, dala nám najíst a napít, převzala jsem odrostlé štěně – Alinu, kus masa pro ni na cestu a vyrazili jsme šťastně zpět. Tenkrát jsme však jeli na Smíchov už tramvají i s malou Alinkou, která dostala obojek a vodítko a statečně capala a vezla se se mnou, jako by tomu nikdy jinak nebylo :0)

Tehdy jsem se s panem Hartlem nepotkala, nebyl doma. Fenku Alinu (Astu z Tondova) někdo vrátil a já jsem mu dodnes vděčná. Alina se mnou prožila 16 let a 6 měsíců. Nechci donekonečna mluvit o ní v superlativech, ale ona byla velmi inteligentní a výjimečný pes. Po prázdninách v roce 1986 jsem nastoupila do nultého ročníku Vysoké školy zemědělské v Praze a tehdy jsem se s panem Hartlem poprvé viděla a s chutí „naskočila“ do pomyslného vlaku se jménem československý vlčák. Tehdy nebylo plemeno uznáno a všichni, co jsme byli majiteli čévéček, jsme „pluli“ na jedné lodi. A to bez nadsázky, nikdy jsem již nezažila takový pocit sounáležitosti a smysluplnosti na úrovni nějakého Klubu. Na závist, pletichy a otevřené útoky jsem si musela zvyknout až o mnoho let později. Prakticky a fakticky až po roce 2000.


schůze Klubupan Hartl a jáHartl a jábonitace Tábor Rýmařov 1990

 

Klub

Na doby před rokem 2000 velmi ráda vzpomínám. Snad bývali lidé přímější a čestnější a míň fanatičtí, i když práce a starostí kolem čévéček bylo určitě více, než dnes. Plemeno rozhodně nepatřilo mezi populární a mívali jsme to mezi kynology těžké. Rozhodně ale nechci být sentimentální…plemeno bylo mezinárodně uznáno FCI a rozpad a „zkažení“ ovzduší v Klubu beru jako daň za úžasné roky v Klubu po boku úžasných lidí. Za vše se v životě musí platit! A já to beru.
Jeden můj známý mi kdysi řekl, když jsem mu vyprávěla jak Klub funguje…“Bude stačit jeden blbec a bude po všem“…,měl bohužel pravdu. Blbec se objevil, sešikoval dav rejpalů a remcalů a my všichni jsme se po letech museli ponořit do řádů a stanov. Internet, pan Hanuška a jeho partička šmíráků honící se po funkcích se stali pro mne symboly novodobého KCHČSV.

 


Někteří lidé zůstali stát uprostřed, jiní „zradili“ staré časy, nově příchozí členové vůbec netušili, co se děje. Ne nadarmo se říká: „V nouzi poznáš přítele.“ Pro mne vyčistila vzduch, ukázala kdo je kdo, příbramská konference. Lidí, co tehdy odešli, si nesmírně vážím… a děkuji jim, lépe to říci neumím. Těch, co zůstali sedět a zvedali ruce pro zvolení šmíráků do vedení Klubu, si slušně řečeno nevážím – a pokud jsem měla ještě nějaké iluze o některých z nich, tam jsem je definitivně ztratila!
A i když v kontextu těžkostí života a problémů, které život přináší se jeví tato „příbramská epizoda“ jako banalita, banalitou není. Odhalila a ukázala lidské vlastnosti, malost a bezpáteřnost a to není tak málo.

 

Jistým signálem o tom, kam celý Klub spěje mohla být pro mnoho z nás schůze ve Světlé nad Sázavou. Tehdy se sešel celý „monstr“ proces na základě udání pana Hanušky. Sepsal 12-ti bodovou stížnost na mne a ostatní členy chovatelské komise. Výsledkem celého mnohahodinového jednání bylo, že celá stížnost pana H. byla jako celek shledána urážející, lživá a rozvracející Klub! Panu Hanuškovi bylo doporučeno, aby Klub opustil. Neodešel a navíc neztratil své přisluhovače, a i když tehdy prakticky podepsali, že pan H. lže, stále ho plácali po zádech …jako by říkali jen tak dál!

Výsledkem šmírování, osobních útoků a touhy po funkcích je:

- Klub přišel o spolupráci 3 klubových rozhodčí
- ztratil autorská práva na opětovné vydání knihy Československý vlčák ( autoři: Hartl, Jedlička)
- Klub přišel o el. databázi, jelikož nikdo není schopný ji dál uvést v život a starat se o ni. Pan Malášek odešel….a pan Valášek i když nebyl dlouholetým členem, také.
- Klub přišel o lidi, kteří se starali o klubové stránky, měli zásluhu na vydání knihy či byli loajálními dlouholetými členy ( doc. Jedličková, Petra Neomillnerová, Karel Kadlec)
- navýšily se mnohatisícové výdaje na rozhodčí při posuzování svodů a bonitaci. V Čechách mnoho let nebyly na pořádání bonitací žádné výdaje. Posuzovali jsme zdarma a i oběd a kafe jsme si zaplatili :0) ( Šimáčková, Hartl, Soukupová). Klub jsme tak sponzorovali řadu let a ušetřili mu řádově desítky tisíc korun.
Ano, věřili jsme, že tak to má být. Pan Hartl a jeho nezištnost, by mohla být mnohým příkladem.
- chovatelská komise byla funkční a odbornou úroveň vždy držel a zaručoval pan Hartl a Jindřich Jedlička. Nebyl problém se kdykoliv u pana Hartla sejít a prodiskutovat jakýkoliv problém a scházeli jsme se často. S příchodem, i když na krátkou dobu, Nadi Šebkové se nic nezměnilo i ona bydlela blízko a byla vždy ochotna dojet. Jen Jindra to měl daleko, ale za ta léta spolupráce jsme si systém komunikace a schůzek vypracovali. Vše běželo samospádem a každý jsme si dělali svou práci.
- základní stavební jednotkou klubu chovatelů je a musí být chovatel. A bylo tomu tak. Nepamatuji se, že by se někdo tak nesnesitelně prudil, neustále se vytvářely nesmyslné kauzy a dělaly nějaké problémy chovatelům. Pan Hartl byl vždy ochotný pomoci, vyběhat a uhladit všechny resty chovatelů na plemenné knize. Na úrovni Klubu se mnoho neřešilo (do roku 2000)
- pořádaly se individuální bonitace. Chovatel nestihl jarní bonitaci, fena se v létě rozhárala a tak se po domluvě přivezla na určené místo. Většinou do Prahy. Sešla se bonitační komise, figurant, požádalo se několik nezávislých pozorovatelů – členů Klubu. Neviděla jsem v tom problém, individuálních bonitací se využívalo pomálu, ale ta možnost tu byla a mnohým chovatelům to velmi pomohlo.
- kdykoliv se sešlo více lidí, jako třeba na táborech, nebyl problém zvířata bonitovat. Podpisové právo a rozhodčím pro posuzování exteriéru byl pan Hartl, Anička Šimáčková, Jindra Jedlička a já. Dnes se samozřejmě musí rozhodčí, který přijede z daleka, delegovat a zaplatit a pak někteří „ taky chovatelé“ velmi špatně nesou, že se na táborech bonitace nacvičují. Nedochází jim, že tu možnost individuální či táborové bonitace mají či spíše měli naprosto všichni a bez výjimky. Vždyť přece šlo o to, vycházet vstříc chovatelům, pomáhat, zvířata bonitovat a štěňata odchovávat. Nic víc. Klub je zájmovým sdružením, alespoň jim býval a jediní kdo opravdu nesou kůži na trh, jsou zase jen chovatelé!

Dnes nemá podpisové právo ani jedna členka chovatelské komise (ani jedna není rozhodčím pro posuzování exteriéru)…a tak se platí a platí ..individuální a táborové bonitace se nepořádají. Chovatelům se dávají důtky a pětileté podmínky za neposlušnost, doporučují se psi, kdy chovatel radši nebude chovat vůbec, než by nakryl psem, kterého doporučila chovatelská komise …Vypracoval se systém pokut….!.A stále se Klubu říká Klub CHOVATELŮ…...
Ne, nikdy nemůže vše fungovat dokonale, neboť člověk není bytost dokonalá, chybuje a občas se mýlí. Máte své známé, přátele ale i nepřátele. Přesto držel Klub pohromadě i přes nějaká zadrhnutí či nedorozumění.


A ač jsem bytostně proti vytváření „ politiky“ v chovu psů a v zájmovém Klubu, cítím se a jsem v opozici proti současnému vedení Klubu. Jsou věci, co se neodpouští a vlastně ani není komu…. Vždyť pan Hospodka, Skoupý či slečna Hubáčková nikdy ani nevyjádřili lítost nad tím, že se nechali zatáhnout do trapného vykrádaní mé e – mailové schránky. (Od pana Hanušky jsem omluvu nikdy nečekala, protože pan H. není člověk, to je úkaz a jako takový se vyskytuje v KČHČSV maximálně jednou za 20 let, jak by jistě řekl docent Chocholoušek :0) ).
Ale vážně. Nikdy neřekli, je nám to líto, je to trapné a měli jsem ti to říci, Moniko. Vždyť speciálně pan Hospodka se nestyděl mi volat každý týden a hodiny a hodiny se mnou řešil věci kolem ČSV. Snad si jen ověřoval jestli mé e – maily, které dostával od pana H. jsou totožné s tím, co mu říkám. No co je tohle za povahu??!! Ne, nemohu to pochopit ani dnes a rozumět, jelikož je to naprosto proti mé přirozenosti. HRU na kamaráda neznám…..

Ale to jsem se dostala úplně někam jinam, než jsem původně, zamýšlela…hmm škoda, ale přepisovat už to nebudu :0)

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Ti, kdož pochybují a nebo přímo nebyli účastníky "legendy o šmírování" :0) ať dobře čtou následující slova a zváží, může - li si někdo něco takového vůbec vymyslet, sestavit a zapojit do toho tolik lidí! Ať pan Hanuška dokáže, že poštu, kterou Petr Malášek zadržel, taky vlastnoručně vytvořil i s IP adresami účastníků, korespondujícími osobami a opatřil ji komentářem podepsaným - Pavel - !

 

Jako součást tohoto textu přikládám 3 e – maily zachycené Petrem Maláškem, tehdy členem redakční rady a předsedou moravské pobočky Klubu:
Stručný popis vzniklé situace, tak jak ji Petr Malášek popsal:
Dne 21. prosince jsem do svého mailboxu dostal tři e-mailové zprávy adresované na tehdy ještě neexistující adresu Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..
Díky neexistenci této adresy skončily předmětné e-maily v doménovém koši Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., který jsem pravidelně promazával jako dočasný správce. Na pravidelný (jak vyplývá z textu předmětných e-mailů) odposlech jsem neprodleně telefonicky upozornil účastníky odposlechnutých e-mailových diskusí a o den později jsem zřídil zbylé schránky Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. včetně e-mailu Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..

 

Jak k tomu mohlo dojít a jak se pan Hanuška k poště mně určené a adresované dostal?
Část prohlášení Michala Valáška:
Pomocí tzv. „filtrů“ byla veškerá elektronická pošta zaslaná na adresu Moniky Soukupové, Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., automaticky přeposílána na adresu Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.. Ing. Soukupová dle vlastního prohlášení žádnou schránku na doméně web.de neměla a nepoužívala a žádného přesměrování si nebyla vědoma. Ani žádné nastavení na jejím počítači nenasvědčovalo tomu, že by tuto schránku využívala.
Na její žádost jsem toto přesměrování zrušil a její počítač čistě přeinstaloval, aby byla komunikace nadále bezpečná.
Dále mi Petr Malášek poskytl tři e-mailové zprávy, jejichž znění přikládám. Analyzoval jsem hlavičky a obsah těchto zpráv a došel jsem k následujícím závěrům:
Všechny tři zprávy byly odeslány z e-mailové adresy Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., původně z počítače jménem „Hospodka“ s IP adresou 194.108.162.55.
Atd….. atd
Závěr Michala Valáška:
Myslím si, že můžeme na základě shora popsaných skutečností předpokládat, že:
1. Veškerá pošta zaslaná na adresu Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. byla bez vědomí uživatelky této stránky automaticky přeposílána na adresu Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..

2. Někdo z této schránky předmětné zprávy (opatřené komentářem, naznačujícím že toto „odposlouchávání“ se děje pravidelně a dlouhodobě) přeposlal dalším lidem, příkladně p. Hospodkovi na adresu Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..

3. Z této adresy byly zprávy přeposlány na adresu Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., která v jednom okamžiku z technických důvodů neexistovala, a zpráva se tak dostala do schránky správce.

4. Můžeme-li důvěřovat obsahu zprávy zaslané z Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., byl tím kdo zprávu původně přeposlal a opatřil komentářem uživatel e-mailové adresy Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.. Tato e-mailová adresa patří Pavlu Hanuškovi.

 

Zachycená e - pošta
Dost pravděpodobně bude na Vás text e - mailů působit nesourodě, nesourodý určitě je, jsou to totiž "výňatky" a části e - mailů, původně MNĚ určených s částmi mých odpovědí, tak jak je pan Hanuška "sesadil" a přeposlal panu Hospodkovi. Ten, je však poslal na tehdy již neexistující adresu......fatální omyl. Podstatná jsou jména a e - mailové adresy :
(kliknětě pro zvětšení)

emalemail 2email 3

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

 

rok 2007

V Klubu se přece jen tento rok cosi změnilo.

Pan Hospodka, jako jediný (vyjma Zdeňka Beneše, který se ke čtení mé pošty přiznal již na konferenci) mi potvrdil v telefonickém rozhovoru, že o vykrádání mé schránky panem Hanuškou věděl a že jim pan Hanuška mou poštu přeposílal! Řekl, že ho to samozřejmě mrzí, ale prakticky se s tím už nedá nic dělat, on s tím nikam samozřejmě " nepoběží ". Sám se letos stal "obětí" podobného trestného činu ve své práci a tak snad pochopil.....:0(
Čas však vrátit nelze a narušené vztahy v Klubu se zpátky neslepí, lidé se k práci v Klubu nevrátí. Tím myslím především na Jindru Jedličku a jeho maminku doc. Olgu Jedličkovou.